Jeden den v Drážďanech

Tripoto
22nd Jul 2017
Photo of Jeden den v Drážďanech 1/3 by Lucie Kunstmüllerová

Co dělat když už vás letní Praha doslova dohání k šílenství? Vyrazit na výlet. A kromě úžasných českých měst je plno dalších možností hned za hranicemi, kam se dá dostat doslova za pár korun - tam kam to bude příště?

Já jsem k návštěvě Drážďan měla i osobnější důvod - kamarádka Kira z Tchai-wanu, kterou jsem čtyři roky neviděla je přes léto v Lipsku. A co je uprostřed Prahy a Lipska? Město nazývané „polabská Florencie" - no neber to!

Cesta začala tragicky. Vyjížděla jsem v půl sedmé ráno (což je v mé řeči půlnoc), v noci jsem naspala necelé dvě hodiny a chlápek, co seděl vedle mě nesouhlasil s mým nápadem se v autobuse prospat a vytrvale mě políval svým pivem. Nedělám si srandu. Při výjezdu si otevřel první, které mi vylil na nohy a na tašku hned za Prahou. Druhým mě polil komplet těsně před Dráždanama. Když jsem vystupovala (on pokračoval do Berlína), otevřel si třetí... A to je příběh za tím, proč jsem v půl deváté ráno, naštvaná a nevyspalá, smrděla jak zvětralé pivo.

S Kirou jsme se naštěstí potkaly bez problémů na nádraží a vyrazily do centra. Procházely jsme se celkem volně, bez cíle, historické centrum Drážďan je naštěstí relativně malé a není nutné procházet jej systematicky. Naší první zastávkou jsme začaly symbolicky u Frauenkirche - kostela zničeném po velkém bombardování Drážďan v roce 1945. Trosky byly 45 let ponechány na místě jako protiválečný pomník, snahy kostel zrekonstruovat se objevily až po sjednocení Německa. Z velké části byly na opravu použity zbylé kameny z trosek - ty je možné na budově snadno rozeznat podle tmavší barvy pískovce. Kostel by znovuotevřen až v roce 2005 - tedy celých 60 let po jeho zničení.

Frauenkirche je jedno z mála míst v Drážďanech, které jsem si pamatovala i z našeho gympláckého výletu do místního Hygienického muzea. Už tehdy mne učarovala barevnost interiéru. Obecně mám ke kostelům velmi kladný vztah (k církvi a křesťanské víře už tolik ne), ale troufám si říci, že tento je opravdu nejkrásnější v jakém jsem kdy byla. Za návštěvu určitě stojí i vyhlídka na kopuli, kde ke vstupu dostanete i přehledně natištěné panorama výhledu.

Po Brühlova terase, podle Johanna Wolfganga von Goetheho označované také jako „Balkón Evropy" jsme se vydaly dále. Podél terasy je možné vidět Albertinum, Akademii umění a budovu opery, zároveň je z ní výhled na Labské údolí, flotilu Sächsische Dampfschiffahrt a Augustův most.

Pečlivě jsme si prohlédly tzv. Knížecí průvod ( Fürstenzug), nástěnný obraz dlouhý 102 metrů a složený asi z 25 tisíc malých porcelánových kachlíků.

Blížil se samozřejmě čas na snídani a když jsme ucítily opojnou vůni čokolády, bylo rozhodnuto. Obchůdek CAMONDAS, přímo naproti Rezidenčního zámku ( Residenzschloss), není jen obchod s výběrovou čokoládou, ale i malá kavárnička. Vlastně spíše čokolárnička - dá se tomu tak říkat? Obsluha nám mistrně namíchala horké čokolády přesně podle našich představ (já dostala jemnou mléčnou, zatímco Kira si objednala hořkou a tak hustou, že to prakticky byla jen roztavená čokoláda).

Protože ani jedna zas tak umění nerozumíme, areál samotného Rezidenčního zámku jsme si prošly jen z venku a navštívily jsme jen jeho vyhlídku Hausmannsturm. Jako správný nerd jsem si ze shora nemohla nevšimnout všudypřítomných soch a vzpomenout si na plačící anděle z Doctora who - myslím, že Andělé mají Drážďany!

Hned vedle stojící Katedrála Nejsvětější Trojice je jen slabým odvarem nádhery Frauenkirche - osobně mě trochu zklamalo, že z vnější strany tak nádherná budova je tak chudě zdobená zevnitř. Uvnitř navíc právě probíhala mše, tak jsme katedrálu jen okoukly a pokračovaly dále.

Během rychlého oběda se začalo zatahovat a tak jsme se vydaly k areálu Zwingeru, původně jsme ani neplánovaly jít dovnitř, ale kvůli hrozícímu dešti jsme změnily plány.

Photo of Jeden den v Drážďanech 2/3 by Lucie Kunstmüllerová
Photo of Jeden den v Drážďanech 3/3 by Lucie Kunstmüllerová

Zwinger je nádvoří nikdy nepostaveného zámku krále Augusta II. Silného. V současné době je to domov rozsáhlé sbírky porcelánu, galerie děl starých mistrů a „hraček" z Matematicko-fyzikálního salonu. Osobně mi porcelán (nebo umění obecně, když jsme u toho) moc neříká, ale díky Kiřině výkladu ohledně čínských prvků, zvířat a jejich symbolice mě výstava i bavila. Díla starých mistrů byla o poznání lepší - po osmi letech pod vedením umělecky vzdělané třídní učitelky jsem přece jen některé obrazy poznávala, o autorech minimálně slyšela nebo jsem dokonce byla schopná o nich i něco říci. Vystavěny jsou zde například: Sixtinská Madona (Rafael), Babylonská věž (Marten van Valckenborch) nebo díla Rembrandta, Vermeera, Rubense a Dürera. Na matematicko-fyzikální salon bohužel už nezbyl čas ani mě, ani zaměstnancům Zwingeru, kteří nás začali vyhánět kvůli konci otvírací doby. Tak jsem se jen rozloučila s Kirou, slíbily jsme si, že příště se uvidíme dříve než za čtyři roky a vydaly se každá na cestu do svého města.

Samozřejmě je toho spoustu, co jsme nestihly - za návštěvu minimálně stojí Hygienické muzeum (které jsem před lety navštívila s gymplem). A pro milovníky umění bude určitě potřeba více času nejen na Zwinger, ale i na výstavu v paláci. Mě osobně mrzí, že jsme se nedostaly na druhou stranu řeky, že jsme neviděly slavný Panometer nebo třeba bývalou továrnu Yenidze, postavenou ve stylu arabské mešity. No co se dá dělat - musíme se vrátit!

Be the first one to comment